Rozbor článku č. 1 - Prý si něco udělá – No, víc takových článků a udělám si už asi něco i já

Zdroj: web www.psychologie.cz, 27. 8. 2025

Podtitul: Dospívající syn není šťastný a obrací své emoce proti nám. Jak se s tím vyrovnat?

Odkaz na článek - Text po úryvcích v uvozovkách, přebrán z tohoto článku

Úvod

Tento článek jsem si zvolil, protože zde vnímám velký prostor pro nepochopení zákonitostí dějů (jak aktéry, tak odborníky), které se v příběhu odehrávají, což může vyústit v prodloužení a prohloubení problémů a ke zbytečné újmě pro zúčastněné osoby.

Nejdříve uvedu popis situace, následně kritiku názoru odborníka a závěrem bude vlastní doporučení. Čtení na vlastní nebezpečí. Počítejte s tím, že můj úhel pohledu může být tak rozdílný od vašeho, že to vámi otřese, nebo přinejmenším způsobí husí kůži. Je to ale v pořádku. Mým cílem je vás přes odpor a zmatení přivést k porozumění a ukotvení.

Popis situace paní Hany, 51 let.

„Náš osmnáctiletý syn se rozhodl zaujmout roli oběti. Domnívám se, že nás tím chce trestat. Vypisovat důvody by bylo obtížné, zdlouhavé (vyčítá věci staré i pět, deset let). Snažili jsme se o nápravu vztahu i prostřednictvím odborníka. Byl u něj jen jednou a další schůzku odmítl s tím, že jsem mu to zprotivila. Komunikace na bolavá témata je velice těžká, občas končí jeho pláčem, občas slovy tak to si asi budu muset něco udělat. Vlastně nás tím vydírá, protože po takových slovech děláme ústupky.

Blíží se maturita. Bude to těžký rok. Chci se zeptat, jak vzniklou situaci můžeme jako rodiče přijmout? Ne se s ní smířit, to snad ani nejde, vnitřně nemůžeme, ale jak s ní žít? Ten jeho destruktivní životní styl – špatně jí, špatně spí, neučí se, veškerý volný čas tráví i hluboko do noci u počítače. A do toho výhrůžky, že si sáhne na život? Nechce spolupracovat, odmítá podané pomocné ruce. Zdá se mi, že se rozhodl žít v roli oběti, a nás tak trestat za všechny křivdy.“ [1]

Kritika názoru odborníka z webu Psychologie.cz

“Milá Hano,

děkuji za váš dotaz. Situaci, kterou popisujete, vnímám jako stresovou a zátěžovou pro celou rodinu. To nikdy není dlouhodobě dobré ani únosné.*1 Určitě je mým prvním doporučením záležitosti řešit, aktivně ovlivňovat a měnit. Vždy je lepší konat než později litovat, že jste se „nechali uvařit v teplé vodě jako žáby“.*2

Rozhodla jsem se vám odpovědět prakticky ve více obecné rovině, protože situace je komplexní a možnosti odpovědi omezené." *3

*1 Zbytečné informace, kdyby tomu tak nebylo, tak by se s tím paní nejspíš neobracela na psychologickou poradnu.

*2 Poměrně klišé rada. A nebo by někdo poradil paní na jejím místě – však to neřešte, to vůbec nezní, že Vás to trápí, podle toho, co říkáte, se to vyřeší samo?

*3 Klišé fráze, paní psycholožka považuje situaci za komplexní. Je opravdu ta situace taková? Pokud něčemu člověk rozumí, nepovažuje to za komplexní, tj. složité, souhrnné, všestranné.

Vyjádření komplexní může být zavádějící, a jen se tím snižuje pravděpodobnost porozumění situaci. Představte si, že jsem automechanik, přivezete ke mně auto, a když se zeptáte, co je za problém, jako první řeknu – no, je to komplexní problém a odpovím vám tedy v obecné rovině… Pravděpodobně se budete cítit trochu přihlouple, nebo budete nesví, že dělám ofuky nebo něco tajím. A já vám tímto prohlášením nedělám dobrou službu ve vaší snaze o porozumění problému.

“Slova mají důsledky

Vyhrožování sebevraždou berte vážně. Pokud bude syn vyhrožovat, že si něco udělá, zavolejte záchrannou službu nebo ho doprovoďte na krizové centrum. O dalším postupu tak nebudete rozhodovat sami, ale s radou odborníka. Navíc to bude zpráva pro syna, že jeho slova berete vážně a že jejich pronášení má své důsledky”.*4

*4 Nesmyslná doporučení, která mohou napáchat značné škody, níže vysvětlím proč.

Synovi už není 5, ale 18, a je potřeba se k němu dle toho také chovat. V tomto případě braním vážně vyhrožování sebevraždou a všeho co syn říká, posilujete jeho povědomí o účinnosti jím právě zvoleného chování. A u sebe posilujete vzorec chování založený na strachu – ustupování apod., jak jste sama popsala. Poškozujete tím jeho i sebe. To stejné platí pro volání záchranky a doprovázení jej na krizové centrum. Jak myslíte, že něco takového mladý muž ocení? Když to uděláte, stavíte jej pro něj samotného do role oběti a pro sebe jej stavíte do role pachatele a sebe do role oběti/zachránce (což vyjde nastejno), obojí je další rozvoj dysfunkčního chování. Ještě vám to pak akorát může vyčíst, že vlastně nechtěl záchranku a už vůbec nechtěl dotáhnout do nějakého krizového centra. Je mu 18 a když bude chtít, může si tam zajít sám. Přizváním dalších odborníků, “ideálně” před zraky syna povede také spíše k prohloubení dysfunkce na obou stranách. Syn to vzhledem k jeho aktuálnímu rozpoložení může vnímat spíše jako ne zrovna přátelské gesto - podvědomě pocítí, že si kvůli němu zvete posily abyste jej „zvládli“ a podvědomě vámi jako rodiči částečně může trochu i opovrhovat, že nejste schopní se postavit sami za sebe bez posil zvenčí, což také dále jen prohloubí vzájemnou dysfunkčnost vztahu. 

Navíc, sama klientka uvádí, že proběhla snaha o nápravu za pomoci odborníka, a syn to odmítl, a ještě to trefně hodil na klientku, že mu to zprotivila. Demonstrace mnou výše uvedených principů je zde do očí bijící. Přesto paní psycholožka navrhuje v podstatě obdobný, dosud nefunkční přístup.

Takže to máme hned 3-4 rady, které s velkou pravděpodobností budou mít zcela opačný efekt, než jaký paní psycholožka pravděpodobně zamýšlela (předpokládejme, že chtěla samozřejmě co nejvíce v dobré víře pomoci)

“Pocity jsou reálné

Berte vážně také to, co říká o svých pocitech.*5 Nezpochybňujte, nedávejte protiargumenty, nevymlouvejte mu jeho vnímání reality, zajímejte se o jeho pohled. Nejde o to souhlasit nebo nesouhlasit, jde o to vyslyšet a uznat jeho pohled. To bývá léčivé. Zároveň pro vás náročné, protože je třeba, abyste z pozice rodičů stále dokázali držet hranice, které pokouší.

Z hlediska vývojové psychologie je toto normální – dospívající děti potřebují zkoušet, kam až můžou jít, a kde jinde se mají svoje hranice učit než v rodině nebo ve škole. Ale k tomu potřebuje laskavé a pevné rodiče, kteří hranice udrží: například tak, že vytváří tlak na dodržování pravidel a povinností v rodině. Na počítači můžeš být do devíti večer, celkově však maximálně dvě hodiny denně. Pokud to porušíš, další den nebudeš mít počítač vůbec”.*6

*5 Ano, pokud se chcete taky co nejrychleji sami sesypat na místo, na kterém je mentálně váš syn, tohle je vhodný přístup. Když se někdo topí, začnu se topit taky. To dává přece smysl ne, musím to pro něj udělat, abych taky pocítil, jaké to je, to je fér ne? Obzvlášť když na příčinách jeho utrpení mám nějaký ten podíl… No, ne. I kdyby to fér bylo, smysl to žádný nedává. Nedává smysl zvýšit celkovou újmu, tím, že poškodím nebo nechám poškodit sebe v domnění, že to povede ke zlepšení. Je to iluzorní řešení. Máte na víc.

Takže rada ohledně nezpochybnění jeho pocitů, nedávání protiargumentů, nevymlouvání mu jeho reality a zájem o jeho pohled a vyslyšení… Může fungovat, pokud máte vy vše v sobě srovnané a druhá strana má zájem komunikovat a být vyslyšena, což zde mi vůbec nepřijde, že se o takový případ jedná, dle toho, co je uvedeno. Poslouchání výčitek a uznávání pohledů, čeho tím docílíte? Sami se pravděpodobně začnete topit v negativitě a budete se cítit mizerně. Rozhodně to pro vás nebude léčivé nebo se teda s paní psycholožkou neshodneme na významu slova léčivé.

*6 Zde máme popis procesu a příklad. S paní psycholožkou v tomto souhlasím a možná i proto mi přijde k nevíře, že přestože teoreticky zřejmě ví, o co jde, vystupuje vůči tomu velmi zdrženlivě až slepě, jelikož dle popisu situace klientky již byly hranice závažně překročeny a v minulosti se to pravděpodobně stupňovalo, než to dospělo do bodu, kde se to nachází teď, což za normální pokoušení hranic nepovažuji. Někdo snad ano? Je to ještě v klidu? Kdo stojí o to nechat věci zajít takhle daleko? Je to 5 min po 12. Ale řešitelné.

Příklad pravidla s počítačem je ilustrativně hezký, jen jeho samotné využití by pravděpodobně v aktuální situaci neobstálo, bez síly vědomí toho, že víte, jak věci jsou a jste ochotní jim čelit, kvůli hodnotám a vyššímu smyslu, které zastáváte. Syn může vycítit nedůraz, může chtít podvědomě otestovat vaši pevnost slov a činů, pokud jen něco zkoušíte jen protože vám to někdo řekl, ale vlastně do hloubky ani sami opravdu nevíte proč to dělat, neklapne to.

“I rodiče potřebují oporu

Vyhledejte pomoc pro sebe. Neznám vás, ale podle vašich řádků jako by vám mizelo rodičovské sebevědomí. Jako by vás začal ochromovat strach o jeho život (pochopitelně!), ale strach není dobrý kompas. *7Vyhledejte rodinného psychoterapeuta. Jejich seznam najdete na stránkách České asociace pro psychoterapii nebo na webu České psychoterapeutické společnosti.

Nezapomínejte se také věnovat svým radostem, koníčkům, přátelům. Váš život není jen trápení se synem. Jistě má více odstínů a rovin a ty je třeba neopomíjet”.*8

*7 Opravdu? Do teď mi přišlo, že to mají zcela pod kontrolou…

Vyhledání pomoci je dobře míněná rada, na druhou stranu je to i natahování procesu. Vždyť paní už vyhledává pomoc – ozvala se do psychologické poradny. Je zde šance, že pokud by jí byly podány kvalitní a stravitelné informace už v článku, nebude potřebovat další hodiny u terapeutů. Já hloupý Honza jsem si myslel, že cílem jakékoli terapie je po jejím poskytnutí jí už nepotřebovat. Teď trošku schválně přeháním, ale opravdu kroutím očima, když někdo někam dlouhodobě chodí, výsledky nula ale považuje se to za standardní postup a průběh.

*8 Tuhle klišé radu lze najít taky v každém druhém článku. Pojďme vesele předpokládat, že život paní klientky opravdu není jen trápení se synem a má více odstínů a rovin, včetně radostí, koníčků a přátel. Ale to není to s čím se paní klientka na odborníky obrací, že? To, co jí pravděpodobně určitým způsobem zasahuje do prožívání zmíněných aspektů života. Jinak by to logicky, neměla potřebu řešit.

Když mám sklenici s vodou a načůrám do ní a pak přidám cukr, neodstraní to tu moč. Můžu se soustředit na přidávání cukru, jak chci, stejně tam bude cítit moč. Odstranění moči je samostatný problém, vyžadující separátní řešení, žádné množství cukru to nespraví, nehledě na to, jak si myslím, že je tato strategie funkční.

“Čím spolu žijeme

A kdybych vás měla vedle sebe, zeptala bych se, jak trávíte společně čas? Kolik času týdně strávíte něčím, co vám dělá všem radost? A pokud nic takového není, zajímala bych se, co to bylo v minulosti. Možná můžete na něco navázat – návštěva kina, restaurace, cokoli, co společně vyberete. *9 Izolace u počítače žádný dobrý výhled nenabízí. I tady můžete jako rodiče ovlivňovat situaci a rozhodnout.

Také by mě zajímalo, za co syna chválíte. Zkuste ho třikrát denně za něco ocenit. Jsou chvíle nebo situace, kdy je vám spolu o něco lépe? Představuji si, že 24 hodin denně vám křivdy nevyčítá a nevyhrožuje ubližováním si. Zkuste se zaměřit na to dobré.*10

*11 Vychovávat děti v období dospívání není jednoduché a nikdy nebylo. Ale už jenom tím, že si píšete o pomoc, mám dobrý důvod věřit, že situaci zvládnete. Nebuďte na to sami a spojte síly s odborníkem.

Držím palce, Tereza”

*9 Jak spolu trávíte čas? S 18letým synem? S mírnou nadsázkou, zde si snad paní psycholožka dělá srandu. Já se zpátky přesunout do svých 18cti let (a myslím, že většina mužů bude souhlasit) a představit si, že po mě rodiče chtějí, abych s nimi chodil do kina a restaurací a kdoví co ještě, tak možná bych si taky nějakou tu depresi stihl přivodit. Syna klientky neznám ale můj hrubý odhad - 18cti letý muž, pokud je relativně ok, tak chce být s kamarády a vymýšlet nějaké lumpárny a srandy, sní o dobrodružství, sexu, svobodě, rebelství, poznávání všeho možného co nejvíc to jde v dobrém i špatném, i když uvnitř v sobě trochu možná pochybuje. A do restaurace nebo kina by chtěl jít leda tak s tou vysněnou, u které myslí na ten sex. No a pokud není ok, tak potřebuje právě tyto věci a aktivity a zas ok bude.

Takže nevím, jestli tohle má být nějaká reverzní psychologie, aby rodiče syna ještě víc popudili a on se tak začal chovat mužněji, nebo jaký to má mít efekt.

*10 Dle popisu situace a rozpoložení v jakém syn a rodiče aktuálně pravděpodobně jsou, něco takového jako pochvaly nebude fungovat. Při nejlepším to neublíží. Jinak, pokud to rodiče dělají s nějakou snahou syna nějak zklidnit a naladit ho na lepší strunu, nemusí to fungovat, vycítí to, a podprahově bude reagovat spíše asertivně, agresivně, nedůvěřivě, nedůtklivě. Synovi to v jeho vnímání reality nebude dávat smysl, pokud se aktuálně negativně projevuje, podvědomě sám pociťuje, že nejedná správně a vnitřně si přeje toho nechat. Pochvaly v takovém rozpoložení můžou jen podpořit jeho iluzorní vnímání reality, že se lidé s ním snaží nějak hýbat.

Slova rodičů musí mít nejprve v očích syna (a v jejich vlastních) nějakou váhu. Pokud tomu v dostatečné míře není, bude mít toto chování spíše kontraproduktivní efekt. Opět zde platí příměr sklenice s vodou, močí a cukrováním. Soustředění se na pozitivní aspekty ne vždy neřeší negativní aspekty.

*11 No, kdyby bylo, klientka nežádá o názor odborníka, že?

Na závěr vyjádření víry v úspěch, rada na spojení s odborníkem a držení palců. Ve vší úctě k paní psycholožce a její víře v úspěch v tomto případě, si troufám říct, že to držení palců bude klientka opravdu potřebovat, jelikož s využitím většiny výše doporučených rad a názorů, je změna k lepšímu nepravděpodobná.  Velmi mě tohle dráždí, jedná se pro mě o osobně blízké téma a mám zájem o to, aby lidé prohlédli a vyrostli z takových situací, a ne v nich zapadli kvůli dobře míněným radám odborníků.

Dle odhadu statistik má web psychologie.cz návštěvnost kolem 110 000 čtenářů měsíčně. Kolik lidí si asi přečte zmíněný článek? Kolik z nich možná je nebo někdy bude v podobné situaci jako klientka v příběhu? Pět, dvacet, pět set? I kdyby jeden další jediný, tím, že vstřebá obsah příběhu a bude se jej to dotýkat, možná v dobré víře využije doporučených rad odborníka a aplikuje jej na vlastní podobnou situaci. A pak se přesvědčí, že rada po radě tyto doporučené strategie selhávají ke škodě všech zúčastněných. Tohoto nehodlám být svědkem.

Možná, že paní psycholožka si neuvědomuje dopady působení jí tvořeným obsahem, možná ano, mě to až tak nezajímá. Ať už to byl standardní postup řešení takového problému, společensky neutrální pojetí článku, které hlavně nikoho neurazí, nebo to paní autorka psala ve vlaku v časovém presu, protože má moc práce, mě zajímá především potenciální reálný dopad obsahu na reálné lidi, jako jste vy nebo já a obzvláště klientka poradny.

Nikoho k ničemu nenabádám, jen vás prosím, milí čtenáři, sami o věcech přemýšlejte, svobodně si zvolte svou strategii, protože VÁM dává smysl. Ne, protože vám to řekl odborník, včetně mě. Odborníci pak stejně neponesou žádnou zodpovědnost za vaše (případně zpackané) životy. Klamete sami sebe, pokud si myslíte, že ano. Zodpovědnost za svůj život máte pouze vy sami. Mým cílem je vás informovat a učinit vědomějšími, ať vědoměji víte, co (ne)děláte. Vědomě se pak můžete žít k vaší vlastní spokojenosti.

Můj názor a doporučení

Taky nemáte rádi lidi, co jen kritizují a držkují? Když někdo přichází s kritikou, měl by mít nachystané i návrhy na zlepšení a řešení, co myslíte?

Vzhledem k výše vypsané kritice vám již pravděpodobně vyvstal nějaký obraz toho, jaké budou moje názory a doporučení k problému klientky, přesto jej nyní uvedu hezky v celku, i když teď už se v mnohých věcech budu opakovat.

V jednoduchosti je krása (i síla)

Milá paní Hano,

máte štěstí, že jdu kolem, jsem poctěn, že Vám mohu poskytnout názor. A kdoví, třeba situaci zvládnete jednoduše, a brzy se již budete těšit své nové spokojenosti.

Nejdříve prosím pro mě něco udělejte. Dostatečně se vyspěte, kvalitně najezte a poté si na sebe vyhraďte čas, aspoň 60 min, uvařte si Váš oblíbený čaj, a pohodlně se posaďte na příjemné, klidné místo, kde je ticho a nebude Vás tam nikdo a nic vyrušovat. A také si můžete představit, že jsem v myšlenkách s Vámi (pokud je Vám to příjemné a působí uklidňujícím dojmem). Poté pokračujte dál.

Kromě dvou-tří otázek ve vašem textu je popis situace celkem výstižný, včetně vašich názorů, domněnek a vnímání celé záležitosti. Nevypadá to, že byste neměla tušení, která bije, právě naopak a schopnost to takto sumarizovat to jen podtrhuje, proto se v první řadě zeptám já Vás, pokud je vaše prožívání, cítění a smyšlení ohledně této situace zcela v pořádku, představte si, jak byste v takové situaci Vy postupovala dál? Nebo kdyby ve stejné situaci byla vaše nejlepší kamarádka, představte si, co byste udělala na jejím místě, nebo co byste jí prostě od srdce doporučila udělat?

Pokud se Vám myšlenky a nápady vynořují, vezměte tužku, papír a rovnou si je zapište, představte si, jak by se dali uvést do reality, napište si po krocích plán, jak to provedete, neváhejte a bez zbytečného odkládání to proveďte. Pokud jste si opravdu dala záležet, možná to už teď zvládnete sama svým selským rozumem a ani nemusíte číst dál. Pokud chcete další podněty k práci na sobě, prosím pokračujte.

Porozumění situaci -> Přijmutí svojí zodpovědnosti  -> Uchopení vlastní moci

V textu píšete ohledně situace „Ne se s ní smířit, to snad ani nejde, vnitřně nemůžeme, ale jak s ní žít?“ Takže, smířit se se situací nechcete, sama říkáte, že to nejde, a ptáte se, jak s ní žít. Jenže, milá paní, Vy jste v té situaci žila do teď, a i teď v ní žijete dál. Víte lépe než kdokoli jiný, jak v ní žít, mohla byste o tom dělat webináře. Ale to není to, k čemu byste chtěla směřovat, není-liž pravda?

Neuškodí si v první řadě přiznat, že už toho máte plné kecky a dál už to takhle nechcete. Nechcete se s tím smířit, i kdyby to šlo a nechcete v této situaci žít, i kdyby to dál šlo. Jste se mnou? Prostě chcete lepší situaci a lepší život, na tom přece není nic špatného. Dává Vám to smysl?

Nejprve je potřeba přijmout realitu situace – vidět a porozumět situaci, tak, jak doopravdy je, a především v tom ohledu, abyste si uvědomila svoji roli, moc a zodpovědnost v dané situaci a potom se podle toho mohla zařídit, tak, jak Vy chcete. Uvědoměním si situace a svojí roli v ní, svojí moci v ní, Vás dělá moc-nou, místo nemoc-nou nebo bezmoc-nou. Dává smysl?

Nabídnu Vám k tomu podněty k zamyšlení, které si v mysli (či na papír) už musíte rozvinout a zpracovat sama a na základě porozumění je pak na Vás, jaké řešení zvolíte.

Zodpovědnost

Vašemu synovi je 18 let, již nejste zodpovědná za jeho chování, ani za jeho pocity. Jste zodpovědná za své chování a za své vlastní pocity. Nedává smysl nechat se poškozovat kvůli druhému, byť je to váš potomek. A už vůbec ne dělat si zle výčitkami z minulosti, i kdyby byly oprávněné, uvědoměním si můžete dovolit přijmout důsledky vašich činů bez emoční nálože viny či studu a jednat konstruktivně v přítomném okamžiku. Nedává smysl ospravedlňovat si tím pro sebe destruktivní chování na sobě samém nebo od druhých, čemu to pomůže? Vnímejte, buď Vám něco dělá dobře, nebo ne. Váš syn může odpustit i sobě i Vám, pouze z pozice síly, když si ozřejmí, že to, co dělá je nesmyslné. Pomsta a působení bolesti druhým nejsou léčivé, stejně jako pro vás nechávat druhé se k Vám chovat špatně. Dává smysl?

Autorita ve svém životě a domácnosti jste vy (rodiče).

Moc nad tím, jak bude život ve vaší domácnosti probíhat, držíte vy. Jako lidské bytosti jste si i se synem rovni. Jako domácnost, kde jsou zřejmé role otec, matka, syn apod. má každá role svá specifika. Máte právo žít podle svého a syn se, nyní navíc jako plnoletý, může rozhodnout, jestli vámi navržená pravidla hodlá respektovat a zařídit se dle nich, nebo ne (a v tom případě se může sám rozhodnout odejít a postavit se na vlastní nohy). A v případě, že syn nepřijímá svou roli a zodpovědnost za své chování, a projevuje se destruktivně k sobě a okolí, a odejít sám nehodlá, můžete se vy rozhodnout, že jej už ve své domácnosti nechcete. Všechny další potenciální možnosti založené na nedobrovolnosti, potlačování sebe sama a kompromisech jsou dysfunkční schéma. Pokud má nějaké soužití dospělých fungovat, musí být založené na dobrovolnosti. Dává smysl?  

Děti jako příležitost k růstu

Děti jsou odraz a odkaz – lidé mají takové děti, které co nejlépe odráží jejich vlastní stíny a možnosti k růstu. Chci tím říct, že svět vám nadělil takového syna, jakého svět (včetně Vás) potřeboval. Vesmír má v jistém ohledu trochu smysl pro humor. Tento fakt je potřeba zkrátka a dobře pouze uznat a přijmout a přestat bojovat za představy, že druzí lidé (včetně našich dětí) mají být jiní, a místo toho se soustředit a pracovat na sobě. Paradoxně tím pomůžete i svému synovi. A vy milujete svého syna a chcete mu pomoci. Jste v tom se mnou?

Svoboda

Dospívající jedinci touží po svobodě a individualitě. Jak u zvířat v přírodě, tak u lidí, tak u Vašeho syna je zřejmé i přes destruktivní jednání, že se snaží těmito hloupými způsoby o svobodu. Lidé dokáží někdy zajít extrémně daleko, jen aby projevili svoji vlastní vůli, i kdyby jejich rozhodnutí měla být destruktivní pro ně i pro okolí. Vašemu synovi je 18 a vnitřně si pravděpodobně přeje pocítit sílu své individuality. Jako milující rodič mu to můžete za sebe dopřát, tím, že se k němu budete chovat jako dospělý k dospělému, ať už spolu budete řešit cokoli. Můžete mu pomoci od úplných základů, tím, že zapracujete na sobě. A jemu dáte najevo, že jste pro něj ve zdravých mezích k dispozici jako opora.

Např. Když s Vámi bude chtít mluvit, nechť Vás příslušně osloví, a poprosí, jestli máte chvilku času pobavit se o tématu xyz. Je na vás, důsledně Vámi zvolenou formu vyžadovat. Pokud není schopný druhého lidsky oslovit a poprosit o čas, je na vás dát mu stravitelně najevo to, jak se chová a také dát najevo, že takhle je to pro vás nepřijatelné a zařídit se podle toho. Jinak se dysfunkční chování se na obou stranách prohloubí. Více však než slova pozorujte chování, jak své, tak synovo a nenechte se rozhodit jeho řečmi, v blbém stavu člověk řekne blbé věci, netřeba brát jeho výhružky apod. vážně, zůstaňte pevní, nakažte svou pevností i syna. Dává smysl?

Stůjte pevně a buďte zrcadlem

Vaše snahy zjevně opakovaně selhávají, to znamená, že volíte nevhodné způsoby, formy či prostředky pomoci. Co když Váš syn uvnitř zuří a ukazuje a říká vám tím vším co dělá - já už chci být dospělý svobodný muž, nechte mě pocítit jaké je to být samostatný, zodpovědný a mocný, nechte mě pocítit důsledky mého jednání, nechte mě chybovat, nechte mě se poučit, vymezte se vůči tomu, jak se chovám ať se z toho sám mohu poučit. A co když vy mu v tom dobře míněnou snahou a pomocí a přemíry tolerance k chování, které sami neschvalujete, bráníte. (děláte co můžete, jistě nechcete ublížit) Co když si vnitřně přeje, mami, tati, nenechte mě chovat se k vám špatně, nenechte mě stát tím, čím se teď stávám, sám tak nemohu být šťastný, nastavte si pevné hranice za jakoukoli cenu ať to pochopím, a když ne, pocítit bolest toho, že jsem zodpovědný, a to mě osvobodí, hranice, od kterých se odrazím, čím dříve, tím lépe, čím lépe, tím silněji, vzlétnu a mohu žít dál svobodněji a šťastněji a vám budu nadosmrti vděčný. Uděláte to pro mě prosím? Nemůžete to udělat za mě, můžete mi pouze být podporou, když já sám budu chtít.

Zdravým selským rozumem a uctivým přístupem k sobě (přes jakoukoli minulost) a druhým a zrcadlením chování druhého mu dopřáváte možnost měnit se sám, pokud on sám chce. Dává smysl?

Jak dál

Tahle situace nevznikla přes noc. Máte představu, jak by to mohlo hezkým způsobem to soužití se synem probíhat? Myslím, že byste musela sejít ze svých vysněných požadavků. Pokud s partnerem máte jasnou představu o fungování domácnosti, je třeba představu zhmotnit do pravidel a ty transparentně synovi sdělit a vyžadovat jeho stanovisko, současně můžete vyjádřit podporu a pomoc, kterou jste mu ochotni nabídnout (pokud o ní sám požádá, jinak ne). Vždy volíte mezi možnostmi - prohloubení dysfunkce, nebo počátek nové formy možného vztahu. Vašeho vztahu k sobě, synova lepšího vztahu k jemu samotnému a možná i mezi vámi a synem.

Je to o vás nebo o něm?

Pravděpodobně budete muset překonat určitý diskomfort při řešení situace, ke kterému můj náhled vybízí. Je Vám však něco přednější než osobnostní růst vašeho vlastního syna směrem k dospělejšímu životu? Zvolíte zodpovědný důrazný přístup a rozseknete ztuhlou situaci? Nebo také můžete snášet to, v čem jste žila do teď. Zlepšení máte na dosah, sáhnout po něm však musíte sama. Volba je jen Vás.

Závěr

  • Vhodné řešení je v konečném důsledku prospěšné pro všechny zúčastněné. Pokud není, není to vhodné řešení.

  • Cesta k jakékoli změně začíná uvědoměním si a přijmutím reality - pravdy v situaci, vidět vše takové, jaké to opravdu je, uvědomění si své zodpovědnosti v situaci a tím své moci. Když máte moc, můžete mocně konat.

  • V neposlední řadě, pokud máte zájem, využijte mé pomoci, ať už na dálku či osobně. Vzdělání mám, jaké mám, a ne, VŠ psychologie tam není. Aspoň nejsem povinen vás krmit sračkama, jen proto, že je to standardizovaný postup.